Poděkování

Milá Aničko a děvčata z domácí hospicové péče, milé Sdílení.

Ozýváme se po delší době a doufáme, že se nám podaří najít slova, jak poděkovat za vaši podporu a pomoc.

Na konci srpna loňského roku jsme si po krátkodobé hospitalizaci dovezli naši babi z jihlavské nemocnice. Odváželi jsme ji tam cca 2-3 týdny zpět s tím, že poslední dobou se zdá trochu přepadlá a moc nejí. Po několika dnech hospitalizace a několika vyšetřeních nám byla sdělena diagnóza – rakovina žlučníku v pokročilém stadiu, s tím, že jí zbývá několik týdnů života.

V pátek jsme si ji vyzvedli – s léky na víkend a s tím, že se máme v pondělí domluvit s jejím obvodním lékařem co a jak dále.

V pondělí jsme se od jejího lékaře v obrysech dozvěděli, co nás čeká. Už přes víkend jsme se rozhodli, že pokud to bude možné a zvládneme to (podotýkám, že jsme vůbec netušili, do čeho jdeme), necháme si babi doma. Když jsme to lékaři oznámili, rozepsal nám léky a doporučil, ať se obrátíme na vás.

A hned následující pátek jsme měli schůzku s vámi. Dodnes si pamatujeme, jak jsme seděli v kanceláři a povídali si. Vy jste se ptali na všechny podrobnosti ohledně jejího zdravotního stavu. Vysvětlili jste nám, jak nám můžete pomoci po zdravotní i jiných stránkách a co nás vlastně čeká. A jak se o babi a potažmo i o nás postaráte.

Byla to první uklidňující zkušenost za posledních několik týdnů. Ne, že bychom se přestali bát toho, co nás čeká, ale najednou jsme měli pocit, že na to nejsme sami, a že se máme na koho obrátit.

A pak to tak skutečně bylo. Kontroly zdravotního stavu vaším lékařem a sestřičkami v domácím prostředí, kdy jsme ji nemuseli vyčerpávat složitým převážením. Rady jak dávkovat léky, co jí dávat k jídlu, jak ji umývat, jak používat pleny. Informace, jak budou vypadat jednotlivé „zlomy“ nemoci, jak to poznáme a co následně dělat. Zajištění léků. Ujištění, že můžeme kdykoliv volat, když bude potřeba a vy přijedete. Psychická podpora a nabídka případného řešení sociální pomoci. Ale nejen to. Hlavně hřejivý a lidský přístup, jak vůči babi, tak vůči nám. A v závěru i pomoc a rady se zajištěním posledních věcí.

Asi se nedá slovy popsat, co tohle všechno pro nás znamenalo. To nejdůležitější byla jistota, že máme pomoc a podporu, kdykoliv ji budeme potřebovat.

Když se podívám zpět, bylo to určitě náročné období. Z babi, která nás byla schopná celý život „dirigovat“ se během poměrně krátké doby stával čím dál tím menší „človíček“, zcela závislý na naší pomoci. Bylo to období smutné a bolestivé, ale bylo svým způsobem i krásné. Jako rodina jsme se semkli a myslíme, že jsme babi pomohli odejít důstojným způsobem, bez stresu, nejistoty a v naprostém klidu.

A to hlavně díky VÁM, vaší profesionalitě, lidskému přístupu a ochotě podpořit a pomoci.

Víme, že to není zdaleka všechno, co děláte. Pomáháte v rámci celého Sdílení lidem s postiženími, vážnou nemocí, pomáháte seniorům a úplně samozřejmě také jejich rodinám. Velmi si vážíme vaší nedocenitelné a náročné práce a pomoci. Díky za to, že jste.

Rodina Šebestova